10/09/2026
Svatba v deseti letech 🤔
Pokud je to hra, symbolická aktivita nebo spontánní třídní projekt, sama o sobě mi „svatba“ desetiletých dětí ve škole nepřijde jako něco, co by bylo potřeba odsuzovat. Děti si hrají na různé životní situace a i taková aktivita může mít svůj sociální nebo vzdělávací rozměr.
Trochu jinak ale vnímám chvíli, kdy tuto dětskou hru začnou dospělí veřejně interpretovat a prezentovat na sociálních sítích.
Nejde mi přitom o to, že by desetileté děti nemohly mít k někomu blízko, být do někoho „zamilované“ nebo si hrát na svatbu. Právě naopak, je úplně v pořádku, když škola respektuje dětské vztahy, přátelství a emoce. Otázkou je ale, zda je nutné tyto osobní věci konkrétních dětí veřejně pojmenovávat, fotografovat a zveřejňovat.
V příspěvku škola neříká pouze, že proběhla třídní aktivita. Uvádí konkrétní jména dětí, jejich třídu, zásnuby, svatbu, hovoří o jejich citech a náklonnosti a dokonce jim veřejně přeje, aby jim to vydrželo. Tím už podle mě dochází k něčemu jinému než k pouhému informování o školní akci. Dospělí tím vlastně veřejně interpretují vztah dvou konkrétních desetiletých dětí.
A právě tady bych byla velmi opatrná.
Nejen z pedagogického hlediska, ale i z hlediska právního.
Školský zákon č. 561/2004 Sb. v § 2 mezi základními zásadami vzdělávání uvádí mimo jiné vzájemnou úctu, respekt, názorovou snášenlivost a důstojnost všech účastníků vzdělávání. Zároveň je jedním z obecných cílů vzdělávání rozvoj osobnosti dítěte a respekt k základním lidským právům a svobodám.
Podle § 29 školského zákona má škola při vzdělávání a s ním souvisejících činnostech vytvářet podmínky pro zdravý vývoj dětí a zajišťovat jejich bezpečnost a ochranu zdraví.
Ochrana dítěte přitom podle mě není jen otázkou fyzického bezpečí. Patří sem také jeho důstojnost, soukromí, osobní hranice a ochrana před nežádoucí pozorností nebo veřejným nálepkováním.
A potom je tu ochrana podoby a soukromí dítěte. Občanský zákoník v § 84 a násl. upravuje pořizování a používání podoby člověka. Úřad pro ochranu osobních údajů přitom u škol výslovně upozorňuje, že při zveřejňování fotografií dětí je potřeba rozlišovat mezi ochranou osobních údajů a právem na ochranu soukromí. U detailních fotografií dětí zveřejňovaných na internetu doporučuje získání svolení zákonného zástupce a u fotografií zveřejňovaných na sociálních sítích upozorňuje také na specifická rizika dalšího zpracování a profilování.
To samozřejmě neznamená, že z jednoho příspěvku můžeme automaticky prohlásit, že škola porušila GDPR nebo občanský zákoník. Záleží například na tom, jaký právní titul škola pro zveřejnění měla, jak byl případný souhlas formulován, k jakému účelu byl udělen a co přesně bylo rodičům při jeho udělení sděleno.
Ale právě proto bych se ptala, zda je zveřejnění fotografie a především doprovodného příběhu skutečně v rozsahu, se kterým zákonní zástupci souhlasili a který je pro činnost školy přiměřený?
Protože je rozdíl mezi zveřejněním fotografie z třídní aktivity a veřejným sdělením, že konkrétní desetileté dítě má ke konkrétnímu spolužákovi určité city, že se „zasnoubili“ a že jim škola přeje, aby jim vztah vydržel.
A tím se dostáváme ještě k právu dítěte.
Dítě není pouze objektem rozhodování dospělých. Úmluva o právech dítěte v čl. 12 uznává dítěti, které si dokáže vytvořit vlastní názor, právo tento názor svobodně vyjádřit ve věcech, které se ho týkají, s přihlédnutím k jeho věku a vyspělosti.
Takže bych se ptala i na to, zda děti skutečně chtěly, aby jejich fotografie a především tento výklad jejich vztahu byly veřejně prezentovány. A zda vůbec mohly v deseti letech rozumně předvídat, co znamená zveřejnění takového příběhu na internetu a jak dlouho může být jeho stopa dohledatelná.
A pak je tu ještě jeden podle mě důležitý pedagogický aspekt.
Věta „celá třída jim drží palce“ nebo přání „ať jim to vydrží“ může působit mile a nevinně. Jenže co když jedno z dětí za měsíc řekne, že už s tím druhým být nechce? Co když to pro něj byla opravdu jen hra? Co když se začne ve třídě cítit nepříjemně, protože dospělí i spolužáci už jeho roli „páru“ přijali jako něco skutečného?
Škola tím může nechtěně vytvořit sociální očekávání, ze kterého se dítě následně musí vymezovat.
A právě tady podle mě souvisí celá věc i s inkluzí. Inkluze není jen o tom, že podporujeme děti v jejich projevech a říkáme jim, že jsou všechny v pořádku. Je také o respektování individuálních hranic, odlišností a práva dítěte nebýt veřejně definováno způsobem, který si samo nezvolilo.
Možná je tedy dobré rozlišovat mezi větami:
„Děti si dnes zahrály na svatbu a užily si společnou aktivitu.“
a
„Nella a Tomáš se rozhodli říci si své ano, nestydí se za svoje city a přejeme jim, ať jim to vydrží.“
V prvním případě škola informuje o aktivitě. V tom druhém už veřejně vypráví příběh o soukromém vztahu konkrétních dětí.
A myslím, že právě tady bychom jako dospělí měli být trochu zdrženlivější.
Ne proto, že by dětské city byly něco špatného nebo směšného. Právě proto, že jsou jejich. ❤️
Škola může dětské vztahy respektovat, podporovat přátelství, učit děti pracovat s emocemi a klidně umožnit i podobnou hru. Ale nemusí z každého osobního okamžiku dítěte dělat veřejný obsah.
Nakonec bych si položila jednoduchou otázku:
Komu zveřejnění této konkrétní fotografie a tohoto konkrétního příběhu skutečně slouží – dítěti, nebo spíš škole a jejím sociálním sítím?
Nemyslím to jako útok na školu ani na konkrétní učitele. Spíš jako připomenutí, že čím jsou děti mladší, tím pečlivěji bychom měli zvažovat, co za ně zveřejňujeme, jak jejich vlastní příběhy interpretujeme a zda jim tím skutečně pomáháme chránit jejich důstojnost, soukromí a právo rozhodovat o sobě.
Jaké dojmy z tohoto máte vy?
