Mám to jinak

Mám to jinak Hledáte místo, kde "jinak" není problém, ale identita? Doprovázíme neurodivergentní děti, dospívající, dospělé i jejich rodiny na cestě k sobě.

Podporujeme profesionály, aby mohli pomáhat lépe. Najděte sílu... najděte cestu... NAJDĚTE SEBE.

Jedete na výkon? Pak asi nejsme pro vás ti praví...Protože my nepracujeme s dětmi (ani s dospělými) jako s projektem k o...
18/05/2026

Jedete na výkon? Pak asi nejsme pro vás ti praví...

Protože my nepracujeme s dětmi (ani s dospělými) jako s projektem k opravě. Pracujeme s člověkem.

Nevěříme na terapii postavenou na drilu, tlaku a neustálém „musíš". Nevěříme, že dítě posadíme ke stolu a budeme do něj za každou cenu něco hustit jen proto, že by „už mělo".

Lidský nervový systém se totiž nerozvíjí v tlaku a strachu. Mozek se neučí ve stresu. A dítě, které je v napětí, v obraně nebo v přetížení, nemá kapacitu na skutečné učení, regulaci ani vztah.

Ano, někdy dítě nechce spolupracovat. Někdy nemá kapacitu. Někdy potřebuje nejdřív bezpečí místo dalšího úkolu...

A právě tam začíná naše práce.

Protože dítě nám něco nabídne teprve ve chvíli, kdy se cítí bezpečně.

Kdy nemusí bojovat, utíkat ani se pořád snažit „být správně".

Kdy cítí přijetí, vztah a prostor být samo sebou.

Teprve v bezpečí se může objevit zvědavost... hra... kontakt... schopnost objevovat svět.

Vývoj totiž nevzniká z tlaku zvenčí. Vzniká zevnitř.

Když dítě dozrává ve vztahu, v bezpečí a v prostředí, které respektuje jeho tempo, začne se přirozeně otevírat světu. Ne proto, že musí. Ale protože může.

Z dítěte nechceme mít cvičeného pejska, který splní úkol za odměnu.

Naše práce stojí na jiných hodnotách...

Na vztahu.

Na respektu.

Na pozorování.

Na důvěře v přirozený vývoj.

Na prostředí, které dítě nezahltí, ale zve ho k objevování.

Na tom, že nejdřív regulujeme nervový systém a teprve potom můžeme něco učit nebo měnit.

A tak někdy terapie zvenku vypadá, že se „vlastně nic neděje".

Dítě si hraje... houpe se... přesypává... mlčí... leží v seně a kouká na koně... deset minut vybírá pomůcku... nebo jen sedí vedle nás.

Jenže uvnitř se toho často děje strašně moc... když je to správně uchopeno.

Postupně vzniká vnitřní bezpečí.

Harmonizace.

Návrat k sobě.

Tělo přestává být v pohotovosti.

Dítě začíná vnímat samo sebe i svět kolem.

A to je základ.

Protože teprve dítě, které se cítí dobře samo v sobě, začne mít chuť růst. Učit se. Zkoušet. Objevovat svoje možnosti a talenty.

Tohle nejde urychlit. Nejde to vydřít výkonem. Nejde to natlačit silou. A nejde to postavit jen na nekonečných edukačních aktivitách.

Je to jemná, pomalá a často neviditelná práce.

Ne každá terapie je našlapaná rozvojovými úkoly….

Vždycky jdeme jen tam, kam nás pustí aktuální stav klienta... protože věříme, že skutečný rozvoj nezačíná tlakem.

Začíná ve chvíli, kdy člověk může být sám sebou.

Život na horské dráze jménem ADHD.Mít ADHD není "jen" diagnóza... Je to životní styl, který jste si nevybrali, ale musít...
15/05/2026

Život na horské dráze jménem ADHD.

Mít ADHD není "jen" diagnóza... Je to životní styl, který jste si nevybrali, ale musíte v něm hrát hlavní roli. A věřte mi... je to role oscarová, i když scénář obvykle ztratíte dřív, než dočtete první stránku.

Odborníci z celého světa sice hezky sepisují velmi rozmanité seznamy příznaků, ale v praxi to vypadá docela jednoduše… je to něco jako pokus uvařit večeři uprostřed karnevalu v Riu.

U dětí je to klasika: „On mě vůbec neposlouchá!" stěžuje si většina rodičů, když ke mě přijdou poprvé. Pravda je ale taková, že to dítě vás slyší moc dobře. Jenže kromě vás slyší i mouchu na okně, bzučení ledničky a vlastní myšlenku o tom, jak by vypadal pes s křídly.

Zapomenutý úkol nebo ztracená tužka? To není neúcta k majetku. To je prostě jen daň za to, že mozek zrovna vysílá na pěti kanálech současně... a to, co je pro vás zrovna důležité (třeba ta už po třicáté koupená tužka) je momentálně až na šestém místě.

A pak je tu ta slavná „nepozornost při práci na úkolu". Ve škole to vypadá tak, že dítě sedí nad sešitem, ale ve skutečnosti prozkoumává vesmír. Vnitřní vesmír… plný plánů, obrázků a otázek, na které se nikdo jiný ve třídě ani neodvážil pomyslet. Problém není nedostatek myšlenek. Problém je, že jich je příliš mnoho... a všechny jsou stejně důležité.

Mimochodem... ADHD nemá jen jednu tvář.

Jsou děti, které lezou po skříních a nevydrží sedět ani na vlastní narozeniny (aby si něco přály a sfoukly svíčky na dortu).

Pak jsou děti, které sedí potichu, zírají do okna a vypadají jako andělé.

A na závěr jsou děti, které to zvládají obojí... jen v různé dny, podle počasí a fáze Měsíce... a postavení planet... a já nevím podle čeho všeho se to u koho řídí (kecám, vím to, ale úplně se mi teď nechce to tady rozebírat).

Všechny tři varianty jsou ADHD. Takže pokud si myslíte, že vaše tiché, zasněné dítě nemůže mít ADHD, protože neleze po nábytku... pravda je jinde.

Zajímavé je, jak se tahle hyperaktivní jízda mění s věkem.

Zatímco dítě leze po skříních a šplhá na plot (ideálně ostnatý), dospělý s ADHD už sice sedí na židli v kanceláři, ale uvnitř to vypadá jako v mixéru.

Místo lezení po stromech „šplháme" v seznamech úkolů, které nikdy nedokončíme.

Time management?

Pro nás sprosté slovo.

Neorganizovanost a neschopnost určit, co je vlastně důležité, jdou ruku v ruce... naplánujeme si deset věcí na dopoledne, abychom v poledne zjistili, že jsme dvě hodiny fascinovaně studovali historii výroby sponek na papír. A víte co? Teď o tom víme úplně všechno. A šéf, ten d***l, to odmítá ocenit.

Nízká frustrační tolerance a výkyvy nálad jsou pak třešničkou na dortu...

Jeden moment jste génius, druhý moment vás rozhodí špatně odložená lžička.

A vznětlivost? Ta přijde spolehlivě ve chvíli, kdy vám někdo přeruší ten jeden vzácný moment soustředění, na který jste čekali celé dopoledne.

Zvládání stresu pak stojí ve frontě úplně poslední... protože pro mozek s ADHD není stres jen nepříjemný, je doslova fyzicky nesnesitelný.

Není to rozmar. Je to prostě jinak nastavený nervový systém... citlivější, rychlejší, hlasitější.

A tady přichází to nejdůležitější… kontext.

Genetika nám sice namíchala karty, ale epigenetika = zázemí a lidé kolem nás rozhodují o tom, jak silná ta hra bude.

Rodina, která vás neseřve za desátou ztracenou čepici, ale zasměje se s vámi, je jedním z nejsilnějších protektivních faktorů, které věda v této oblasti zná.

Komunita, která drží pohromadě, snižuje riziko těžké formy ADHD prokazatelně víc než jakýkoliv seznam doporučení.

Protože ADHD není nepřítel. Je to jiný operační systém. Trochu víc žere baterku, občas zamrzne, ale ty barvy a rychlost, ty myšlenky a ta intenzita... ty stojí za to.

Stačí vědět, že nejste pokažení... jen jinak nastavení.

A to je rozdíl, který mění všechno.

Dneska je Den matek...A mateřství je samo o sobě dost divoká disciplína. Vyrobit člověka, porodit člověka, vychovat člov...
10/05/2026

Dneska je Den matek...

A mateřství je samo o sobě dost divoká disciplína. Vyrobit člověka, porodit člověka, vychovat člověka... a k tomu fungovat jako normální bytost... podle mě superpower.

Čekala bych aspoň medaili, pravidelné masáže a týdenní lázně hrazené státem několikrát do roka... s kvalitním psychoterapeutem. Minimálně.

Ale bacha... pokud máte dítě s neurodivergencí, je to ještě jiná liga.

A pokud jste neurodivergentní matka, která má neurodivergentní dítě... tak to je úplně jiný vesmír... to je někdy taková extra nálož, že by z toho i sedmihlavá saň dostala migrénu do všech sedmi hlav.

Protože jedna věc je mít dítě, které potřebuje jiný přístup, jiný rytmus, víc energie, víc přemýšlení nad věcmi, které jiné rodiny prostě… neřeší.

Ale úplně jiná věc je mít svoje vlastní speciální potřeby přesně ve chvíli, kdy je má taky vaše dítě.

Když je smyslově přetížené a vy taky...

Když nezvládá hluk a váš nervový systém říká totéž, jen tiše a s vyšší kadencí úzkosti... takže vás čeká večer snů...

Když potřebuje regulaci emocí... a vy byste ji v tu chvíli potřebovaly úplně stejně, možná víc... protože máte pocit, že jinak explodujete... a s vámi všichni v dosahu několika kilometrů...

A vy se přesto snažíte všechno odpružit, ustát, přežít, a ideálně u toho zachovat alespoň zbytky psychického zdraví pro všechny zúčastněné.

To totiž už není obyčejné mateřství... to je cirkusové číslo bez záchranné sítě, kde jednou rukou držíte dítě, druhou vlastní nervový systém a třetí, kterou vůbec nemáte, odpovídáte na urgentní zprávu.

A stejně ráno vstanete a jedete dál.

Ne dokonale.

Ne vždycky klidně.

Občas něco ujede, občas něco pokazíte, občas večer zjistíte, že celý den jen hasíte požáry a vůbec jste si nevšimly, že vám tak nějak protekl mezi prsty...

Ale věřte mi... většina z vás dělá, jak nejlíp umí!

A „jak nejlíp umí" je v tomhle kontextu docela hodně.

Možná by si to maminky... zvlášť ty neurodivergentní... měly připomínat o něco víc než jednou ročně na Den matek.

Že nejsou špatné mámy jen proto, že jsou unavené a někdy vzteklé... jako čivava.

Že nejsou špatné mámy jen proto, že nemají kapacitu na všechno, co vidí na sítích... protože to prostě není skutečné a nikdo to nezvládá.

Že nejsou špatné mámy jen proto, že jejich mateřství nevypadá jako reklama na harmonickou domácnost s béžovým svetrem, domácí granolou a klidným úsměvem při skládání prádla... Mimochodem... ta máma v té reklamě? Taky tajně žere čokoládu na záchodě. Věřte mi. Jinak by neměla tak blažený ksicht.

Takže dneska přejeme všem maminkám hlavně tohle...

Aby si svoje mateřství mohly užívat plnými doušky.

Aby se přestaly tolik hejtovat ve chvílích, kdy něco poserou nebo kdy mají pocit, že jim celé to mateřství tak nějak protéká mezi prsty.

Protože v tom nejdůležitějším dost možná selháváte mnohem míň, než si myslíte.

A to, že zítra znovu vstanete a budete fungovat dál... i když budete unavené, vzteklé, nedokonalé a bez záchranné sítě?

To je, milé mámy, ta medaile. Akorát ji nikdo nevidí a dostatečně neocení...

Mateřství zdar!

🖤

Terapie v tiché místnosti, u stolu, s krabicí pomůcek…Tohle si většina lidí představí jako jedinou možnost, když se řekn...
08/05/2026

Terapie v tiché místnosti, u stolu, s krabicí pomůcek…

Tohle si většina lidí představí jako jedinou možnost, když se řekne “speciální pedagogika”.

A bohužel… tahle představa přetrvává i mezi odborníky.

My jsme ji nikdy nesdíleli. Jsme Montessori terapeuti… a to znamená, že prostředí pro nás nikdy nebylo kulisou. Bylo vždy součástí práce samotné.

Přesto nám chvíli trvalo, než jsme naplno pochopili, co to v praxi doopravdy znamená.

Čím déle s dětmi pracujeme, tím jasněji vidíme, že ty nejdůležitější momenty nepřicházejí podle harmonogramu.

Přicházejí venku.

V pohybu.

V obyčejných situacích, které si nikdo neplánuje.

Ve chvíli, kdy dítě leží v trávě vedle kočky a poprvé po dlouhé době se opravdu uvolní.

Právě proto jsme většinu terapií s dětmi a dospívajícími přesunuli na naši terapeutickou farmu.

Mezi čtyřmi stěnami se některé zásadní věci prostě nestávají.

Venku dostávají vztahy, emoce i učení úplně jiný rozměr… hlubší, opravdovější, trvalejší.

Farma stojí na Montessori principech. Na víře v připravené prostředí, svobodě v bezpečných hranicích, respektu k vlastnímu tempu každého dítěte a smysluplné práci, která není “cvičením”, ale skutečným životem.

Děti tady nejsou pasivními klienty. Jsou součástí prostředí, které společně vytváříme.

Sázejí keře. Pečují o rostliny. Pomáhají se zvířaty. A postupně si k tomuto místu vytvářejí vztah, který nejde nasimulovat ani nahradit.

Jednou přijdou a uvidí, že keř, který samy zasadily, dnes kvete. Že malé zvíře, které si pamatují z minulého léta, vyrostlo. Že něco tu po nich zůstalo. Že někam patří.

Dnes s námi terapeuticky pracují tři koně, dva psi, šest koček a čtyři andulky… a zvířecí parta se stále rozrůstá.

Každé dítě si tady může najít to svoje. Někdo potřebuje pohyb s koněm. Někdo bezpečí vedle psa. A někdo jen ležet v trávě s kočkou a na chvíli vypustit svět.

Zvlášť pro neurodivergentní děti a dospívající bývá takové prostředí přirozenější než klasická terapeutická místnost.

Místo, kde nemusí neustále něco podávat, sedět správně nebo plnit úkoly, které samy o sobě nedávají smysl.

Tady věci nevznikají proto, aby se za pět minut uklidily zpátky do krabice…

Nosíme vodu, protože ji zvířata opravdu potřebují.

Sázíme rostliny, protože jednou porostou.

Stavíme, opravujeme, pečujeme.

Děti tak přirozeně a hluboce chápou hodnotu vlastní práce i sebe samých v celém tom společném prostředí.

Mohou se regulovat pohybem, tichem, kontaktem se zvířaty, prací rukama i obyčejným pobytem venku.

A často právě tehdy začnou být opravdu samy sebou.

Možná to zvenku vypadá prostě. Dítě v trávě. Kočka. Ticho.

Ale právě v těchto chvílích se dějí ty největší věci.

Děti se tady učí přes prožitek, přes vztah, přes vlastní zkušenost.

Učí se vnímat sebe, druhé i svět kolem.

Přirozeně. Bez tlaku.

A my čím dál více cítíme, že právě tohle je budoucnost terapie, která nám dává hluboký smysl.

Farma je součástí projektu Mám to jinak, účetně však funguje jako samostatná nezisková jednotka (Duhová cesta, z.s.).

Vše, co zde vyděláme, se vrací zpět do budování, péče o prostředí a o zvířata.

Každý nový kout, strom, ohrada nebo zázemí vznikají postupně, s obrovským množstvím práce (v našem volném čase), radosti a víry, že to celé má smysl.

Protože má. A obrovský.

Celé to stojí na jedné jednoduché myšlence...

Že terapie nemusí být oddělená od života. Že může být jeho přirozenou součástí… v kontaktu se zvířaty, v práci rukama, v přírodě, ve vztazích, které vznikají pomalu a opravdově.

A když se tohle propojí s dětmi, dospívajícími i dospělými, kteří sem přicházejí, začíná se dít něco, co se nedá naplánovat ani “odterapeutovat”.

Jen tomu být nablízku, žasnout a vědět, že to má smysl… pro klienty, pro zvířata i pro nás.

A pokud si chcete užít hloubku kontaktu mezi chlapcem a kočkou, tak můžete zde: https://www.instagram.com/reel/DYAUZ-aseIM/?igsh=MW9mOWd2a3Vva3oxaw==

Proč mě někteří kolegové vnímají jako arogantní můru a proč se omlouvat rozhodně nehodlám... „Hele, mám v péči/ve třídě ...
05/05/2026

Proč mě někteří kolegové vnímají jako arogantní můru a proč se omlouvat rozhodně nehodlám...

„Hele, mám v péči/ve třídě autistu… co s ním mám dělat?"

Tuhle větu slýchám častěji než pozdrav na schodech (možná to bude taky trochu tím, že se schodům vyhýbám... abych byla hned na úvod fér).

Přichází v mnoha podobách... někdy jako naléhavá SMS, jindy jako opatrný, skoro až omluvný e-mail s dotazem, jestli se té terapii ještě vůbec věnuju. A občas mě to trefí jako blesk z čistého nebe, když mi někdo mezi řečí, jakoby mimochodem, vrazí jako pokračování nějaké nesouvisející věty: „Hele a neporadila bys mi ještě s...“ V tu chvíli se zhluboka nadechnu, protože už vím, co bude následovat.

„Mám teď v péči/ve třídě autistu, poradíš mi co s ním?"

A tady nastává ten moment, kdy ze mě v jejich očích vyroste arogantní můra... protože se nadechnu a odpovím otázkou: „A to si fakt myslíš, že ti na základě téhle jedné věty ti řeknu, co s ním máš dělat?"

Ticho. Zklamání. Asi i lehká uraženost. Protože oni čekají recept. Já místo toho nabízím realitu.

A ta realita je prostá: diagnóza není návod k použití. Tečka.

To, že mi někdo řekne „je to autista", mi jako speciální pedagožce neřekne vůbec nic.

Opravdu.

Nic.

Je mu šest, nebo dvanáct?

Mluví?

Nemluví?

Rozumí řeči?

Jak reaguje na změnu?

Co zvládá?

Co ho zahlcuje?

Jaká je rodina?

Jaké má zkušenosti ze školky, školy?

Jak spí?

Jak jí?

Bere nějaké léky nebo suplementaci?

Co ho těší?

Co naopak nesnáší?

A mohla bych pokračovat dál a dál...

Autismus není jedna krabička. Je to spektrum.

A spektrum znamená, že dva lidé se stejnou diagnózou si jsou většinou podobní asi jako žralok a papoušek.

Oba jsou zvířata. A tím veškerá podobnost končí.

Takže ne. Nemůžu říct, co s ním máš dělat. Protože nevím s kým vlastně pracuješ.

Občas to vypadá nadějně... ti „lepší" mi řeknou trochu víc… A stejně to nestačí.

„Je mu pět, mluví v krátkých větách, hodně se vzteká, když mu něco nejde a miluje vlaky."

Dobře. To už je něco... Ale pořád to není základ pro radu typu: „Tak dělej tohle a tohle...", která se ode mě většinou očekává.

Profesionální práce není skládání univerzálních tipů z Googlu. Je to analýza, pozorování, hledání funkčních strategií konkrétně pro tohle dítě. V tomhle prostředí. S těmito dospělými. A to rozhodně nevyřeší jedna zpráva nebo pětiminutový hovor.

V tu chvíli většinou cítím, že si kolegové myslí, že dělám fóry... Že si střežím nějaké tajemství. Nebo se nechci podělit o své know-how.

Ale o tom to není, o své léty, potem a krví (to myslím zcela doslova) vydřené know-how se dost pravidelně dělím. Ovšem to se nedá během pěti minut hovoru nebo jedné SMSky. Tento typ profesionála prostě nejsem.

Na téma práce s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami a neurodivergencí mám ale pět na sebe navazujících víkendových seminářů.

Pět víkendů.

A to je teprve takový fakt hodně ořezaný základ. Základ pedagogického pohledu... ne terapeutická kompetence.

Pět víkendů dá rámec. Pomůže přemýšlet jinak. Ale pořád to nedává oprávnění dělat terapii.

Terapii se člověk učí roky. Teorií. Praxí. Supervizí. Prací na sobě. Chybami. A to vše znovu a znovu.

A teď to nepříjemné... většina těch, kdo se mě ptají, jsou absolventi vysoké školy v oboru speciální pedagogiky, případně jiné oblasti pedagogiky. Napříč republikou. A mě to znepokojuje.

Ne proto, že bych si myslela, že jsou neschopní. Ale proto, že vyjdou ze školy a neumí pracovat.

Ano, ani já bych po škole nic nevěděla, kdybych se nevzdělávala paralelně mimo fakultu. Teorie jsem měla plnou hlavu... to zase jo, v tom se vysoké škole nedá nic moc upřít.

Uměla jsem například plynule odvyprávět vývoj speciální pedagogiky v Norsku. Což je bezesporu zásadní informace při řešení meltdownu v šatně mateřské školy.

Nikdo vám tam už ale neukáže, jak sedět u stolu s dítětem, které nerozumí světu. Nikdo vám nedá funkční nástroje. Nikdo vás nenaučí dívat se. Nikdo vám neřekne, že to všechno začíná prací sám na sobě. Dostanete sice obrovský teoretický background... ale v ruce nic, co byste mohli vytáhnout v konkrétní situaci v praxi.

A právě proto jsou začínající specialisti v praxi pak totálně v háji... a ptají se i na absolutní základy. Protože jsou nejistí. Protože chtějí dětem/klientům pomoct. Protože cítí, že to co umí, k tomu nestačí.

A já jsem ráda, že už se v dnešní době ptají a profesní konzultace se pomalu stává jakousi součástí praxe začínajících odborníků... proto se této oblasti cíleně věnuji. Má to totiž smysl a moc ráda předám někomu své zkušenosti… aby si to celé nemusel prošlapat metodou pokus omyl... jako já.

Jen je potřeba přijmout jednu věc: profesionální odpověď někdy zní „Tohle ti takhle zjednodušeně říct prostě nemůžu, pojď se nad tím potkat v pracovní době". Ne proto, že chci dělat machry... Ale proto, že beru dítě/klienta vážně. A taky už beru vážně svůj volný čas...

Takže co by tedy dávalo smysl?

Když se chcete poradit o svých dětech/klientech, ozvěte se… moc ráda s vámi proberu všechno, co budete potřebovat. Domluvme si ale termín a přineste s sebou data.

Popis situace. Konkrétní chování. Spouštěče. Co jste zkusili. Jak dítě reagovalo. Jaké jsou jeho silné stránky. Co mu dělá radost...

Pak se můžeme bavit... Pak má konzultace smysl a není to jen věštění z křišťálové koule... kterému se nevěnuji.

Profesionální konzultace s odborníky ale dělám moc ráda… baví mě.

Jen mi prosím neříkejte: „Mám autistu. Co s ním mám dělat?"

Protože jediná poctivá odpověď zní: „Nejdřív mi ho představ."

Chceš konzultaci, která skutečně pomůže?

Sejdeme se pracovně... a ano, je to placená služba. Ne proto, abych dělala drahoty, ale proto, aby to mělo smysl. Protože smysl to nedává ve třech větách v smsce ani v pětiminutovém hovoru. Je to moje práce. A odborná práce má svou hodnotu.

Pokud se tedy chceš profesně rozvíjet, služby pro pomáhající profesionály už teď najdeš na našem novém webu.

Je to tady!Náš nový web je na světě... A spolu s ním konečně odkrýváme i celou podobu našeho loga.Web má ještě pár much....
29/04/2026

Je to tady!

Náš nový web je na světě... A spolu s ním konečně odkrýváme i celou podobu našeho loga.

Web má ještě pár much... a možná ještě nějaké další objevíte dřív než já, ale už jsem ho chtěla pustit do světa, protože se mě na něj pořád ptáte... A za to moc díky, jsem ráda, že vás zajímá naše nové nastavení.

Takže kdybyste narazili na error, budu ráda za info.

Nejsem žádný velký ajťák... takže se s tím vším webdesignem občas trochu peru. Ale pořád je to o tom, že jako AuDéHáĎák dám rozhodně míň energie do toho si web postavit sama od nuly než vysvětlit někomu jinému, co vlastně chci a následně se s ním handrkovat o tom, že to co udělal není to, co jsem chtěla.

Takže… tady je. Náš. Od začátku do konce.

Starý web ještě chvíli poběží... do konce května. Pak ho necháme v klidu odejít. Doména zůstává i ta původní, takže vy, co máte rádi všechno staré, se k nám dostanete pořád stejně.

Na novém webu už najdete:
▪️nově poskládané služby,
▪️jiné pojetí péče,
▪️první vlaštovky toho, kam se chceme posouvat dál.

Postupně budeme víc rozvíjet oblast vzdělávání rodičů a profesionálů a taky skupinové online programy podpory pro dospělé, rodiče i ty, kdo pomáhají druhým.

A jo… budou přibývat články i akce. Takže má smysl se občas vrátit a mrknout, co je u nás nového.

Tak vítejte. 🖤

www.mamtojinak.cz

Přišel mi balík a já přišla o krabici…Vidíte to a vaše první myšlenka je: Proč proboha kouká na televizi z krabice?Tak h...
18/04/2026

Přišel mi balík a já přišla o krabici…

Vidíte to a vaše první myšlenka je: Proč proboha kouká na televizi z krabice?

Tak hluboký nádech a následná myšlenka už byla trochu inteligentnější… zkusím se s vámi o ní podělit.

Co vypadá jako podivný výmysl, je totiž ve skutečnosti velmi chytré řešení.

Dítě s neurodivergentním nervovým systémem žije ve světě, který je neustále o něco hlasitější, rychlejší a nepředvídatelnější, než je jeho nervová soustava schopná pohodlně zvládnout.

A tělo si hledá cesty, jak se s tím vyrovnat…

Krabice je jedna z nich. Překvapivě elegantní, že?

Co dělá krabice s tělem?

Pevná krabice z tvrdého kartonu netlačí jen fyzicky… tlačí správně.

Stěny ze všech stran poskytují hluboký tlak na svaly a klouby, a to je pro nervovou soustavu něco jako stisknout tlačítko pauza.

Aktivuje parasympatikus… tu část nervového systému, která zpomaluje srdeční tep, snižuje hladinu kortizolu a říká tělu: je bezpečno, můžeš se uvolnit.

Teorie senzorické integrace popisuje hluboký tlak jako podnět, který doslova „uzemňuje” rozptýlenou pozornost a snižuje vnitřní napětí.

Jako terapeuti toto záměrně využíváme při práci s dětmi, které mají potíže s regulací. Naše dítě si přišlo na totéž samo… intuitivně.

Je v tom ještě jedna vrstva: děti, které hůř vnímají polohu vlastního těla v prostoru, se v otevřené místnosti neustále orientují a vyhodnocují.

Krabice jim to usnadní. Hranice jsou jasné, tělo ví, kde je a mozek může přestat řešit tohle a soustředit se na něco jiného. Jednoduchá věc, velký efekt.

A televize? Ta tam není náhodou…

Televize a krabice dohromady může vypadat jako přetížení na druhou. Ve skutečnosti fungují jako dvojice, která se navzájem vyvažuje… a za tím stojí dopaminergní smyčka. Zní to složitě, ale princip je překvapivě jednoduchý.

Sociální svět je chaotický… reakce lidí se nedají předvídat, výrazy tváří se mění, konverzace odbočují… Digitální obsah je naopak předvídatelný. Rytmus, barvy, známé postavy… to vše funguje jako stabilní kotva, jeden bezpečný bod, na který se mozek může naladit a zbytek světa nechat být. Žádná překvapení, žádné rychlé čtení situace. Jen klid v přímém přenosu. Obzvlášť když už sledovaný obsah dobře znáte…

Pro mozek, který trpí nedostatkem dopaminu, může vizuální stimulace z oblíbeného pořadu poskytnout právě tu dávku, která zklidní motorický neklid… ne přidat přetížení, ale snížit ho. Ano, čtete správně. Mám to ověřeno nespočetněkrát v praxi na sobě i svém dítěti.

Televize prostě není vždy nepřítel. Jako terapeut jsem zkoušela mnoho přístupů ke stabilizaci emočně přetíženého dítěte… a vizuální obsah má mezi nimi své oprávněné místo.

Nabízí rychlý přístup do okna tolerance… nervová soustava dostane předvídatelný, smyslově ukotvený podnět a může se z něj odrazit zpátky do rovnováhy. U nás doma funguje jako tiché ujištění, že svět je ještě v pořádku, i když byl den těžký.

Zároveň platí, že každý nástroj je tak dobrý, jak vědomě se s ním pracuje. Pasivní konzumace bez kontextu může nervový systém postupně přeučit, že jedinou cestou k regulaci je obrazovka… a z pomocníka se stane závislost.

Terapeuticky je proto zásadní, aby dítě chápalo, co se v jeho těle děje a proč mu televize pomáhá. Ne aby ji jen automaticky vyhledávalo, ale aby ji umělo vědomě použít jako nástroj a stejně vědomě odložit, až splní svůj účel.

A co ta krabice? Ta zde funguje jako clona…

Zkuste si představit, jaké to je sledovat televizi v místnosti, kde se odráží světlo v oknech, někdo chodí kolem, stíny se pohybují po stěně a za dveřmi se něco děje. Mozek to všechno zpracovává… i když si to přímo neuvědomujeme.

Pro senzoricky citlivý nervový systém to vyčerpává kapacitu, která pak chybí jinde. Je to jako snažit se číst odbornou knihu uprostřed Matějské pouti... to jsem jednou zkoušela a je to na blázinec.

Krabice tohle řeší přes mechanismus, kterému se říká sensory gating… schopnost nervové soustavy filtrovat nepodstatné podněty a pustit dovnitř jen to, co je teď důležité.

Krabice ten filtr vytvoří fyzicky: eliminuje periferní rušení a nervová soustava zpracovává jeden kanál informací místo deseti. To je výrazně méně únavné. A možná i trochu geniální…

Dítě v krabici před televizí nevypíná. Dělá přesný opak… aktivně si reguluje nervovou soustavu. Ztlumuje somatický neklid přes hluboký tlak, soustřeďuje kognitivní zdroje přes vizuální izolaci a stabilizuje emoce přes předvídatelný obsah.

Je to chytré. A je to důkaz, že tělo ví, co potřebuje… i když to zvenku vypadá trochu nesrozumitelně.

Někdy stačí jen přestat soudit a začít se ptát.

Naším úkolem jako rodičů a terapeutů není tohle odnaučit. Nejdříve to musíme skutečně pochopit a pak společně hledat další možnosti, jak tyhle potřeby naplnit.

A ještě jedna věc, která se nesmí ztratit: žádná seberegulační strategie nefunguje ve vzduchoprázdnu… Dítě se dokáže skutečně uklidnit jen tehdy, když cítí, že je bezpečně zakotvené ve vztahu s dospělým.

Krabice, hluboký tlak, předvídatelný obsah… to všechno jsou nástroje. Ale ten skutečný bezpečný přístav jsme my. A právě od nás se dítě vydává do světa a k nám se vrací, když ho svět přehltí.

Takže krabice funguje nejlépe tehdy, když dítě zevnitř cítí, že dospělý venku rozumí. Že ho nevidí jako záhadu k vyřešení, ale jako člověka, který prostě ví, co potřebuje.

Kraniosakrální terapie...Co to vlastně je? A proč na ní někdo nedá dopustit a jiný kroutí hlavou?Při hledání odpovědí na...
12/04/2026

Kraniosakrální terapie...

Co to vlastně je? A proč na ní někdo nedá dopustit a jiný kroutí hlavou?

Při hledání odpovědí narazíte na pojmy jako lebka, křížová kost, mozkomíšní mok, jemný rytmus, fascie, membrány... Je to metoda velmi jemných doteků, která pracuje s tělem na úrovni kostí, tkání a nervového systému. To všechno je pravda. A zároveň je to jen půlka příběhu.

Já ji vnímám trochu jinak... zevnitř. Kraniosakrální terapii se u nás věnuje Martin. Já ji znám "jen" jako někdo, kdo si ošetřením sám mnohokrát prošel na vlastním těle a zároveň jako celostní speciálně-pedagogický terapeut, který sleduje, co se při ní děje v hloubce... v procesu, v člověku, v celém kontextu práce. Výsledky vidím na svých klientech, které k Martinovi na ošetření posílám. A protože mám velmi citlivý nervový systém, vnímám při téhle terapii věci, které se do odborného popisu většinou nedostanou... A právě o tom vám tady dneska chci napsat.

Část první: ta medicínská...

Kraniosakrální terapie pracuje s lebkou, páteří, křížovou kostí a systémem fascií a blan, které obalují mozek a míchu. Pomocí velmi jemných tlaků (o síle několika málo gramů... takže opravdu jemných i pro miminka) uvolňuje napětí v kostech, vazech a měkkých tkáních a pomáhá obnovit jejich přirozené postavení a pohyblivost.

Tělo si totiž pamatuje... úraz, porod, dlouhodobý stres, pohybový stereotyp, který se časem vepsal hluboko do tkání... emoce, které bylo potřeba prostě spolknout a jít dál... Terapeut hledá, kde je napětí, kde jsou omezení, kde se tkáně stáhly více, než je zdravé a vznikla blokáda... a jemnou, přesnou prací to uvolňuje.

Není to masáž a neděje se žádné "křupání". A pokud je kraniosakrální terapie dělaná dobře, stojí na hluboké znalosti anatomie, neurobiologie, fungování autonomního nervového systému a vztahů mezi fasciemi, svaly a kostmi.

Bez toho je to jen šolíchání s nadějí, že to nějak dopadne. A to za mě fakt nestačí.

Část druhá: ta, o které se moc nepíše...

Kraniosakrální terapie má ale ještě druhou vrstvu. A ta je podle mě stejně důležitá jako ta první... možná ještě důležitější.

Je to koregulace.

Náš nervový systém se přirozeně ladí podle nervového systému druhého člověka. Není to žádná velká ezoterika... je to neurobiologie.

Zrcadlové neurony jsou mechanismus, díky kterému čteme ostatní, učíme se od nich a nevědomky se podle nich regulujeme.

Stephen Porges to popisuje v rámci Polyvagální teorie: nervový systém je sociální orgán, který se vyvíjel v kontaktu s druhými.

Pokud ležím na lehátku a dotýká se mě člověk, jehož tělo je v napětí, jehož dech je zadržený, jehož nervová soustava běží v poplašném režimu... moje tělo to ví a začne na to reagovat stejnou odpovědí. A ví to i vaše těla, i když to mnozí nevnímáte na vědomé úrovni... že si toho přímo všimnete.

Pokud se mě dotýká někdo, kdo je skutečně v klidu... ne naučeném, ale opravdovém, prožitém, tělesném... kdo zná svoje reakce, svoje zranění, svoje stresové vzorce a dlouhodobě s nimi pracuje... pak se moje tělo začne přelaďovat podle toho jeho. Začnu se zvedat na úroveň fungování toho terapeuta.

Tomuto procesu se říká koherence. Stav, kdy se sladí srdeční, dechový i nervový rytmus. Kdy tělo přestane "bojovat" a začne spolupracovat.

A tady se děje něco, co mě na téhle metodě fascinuje nejvíc. Terapeut tělu ukáže cestu. Jako by mu řekl: "Podívej, takhle to vypadá, když je ti dobře". Tělo si vytvoří somatickou paměť tohoto stavu... nervový systém se totiž učí přes přímou zkušenost, ne přes instrukce, ale přes prožitek. Ví tedy už, jak ten stav vypadá. Ví, jak se v něm cítí. A začne se tam chtít vracet... na místo, na které už skoro zapomnělo. A teď ví, že se tam jde vrátit.

Na každé další terapii je ta cesta kratší. Tělo ji už zná, rozpozná první krok, jde ochotněji. A postupně začne hledat rovnováhu i samo... mimo lehátko, v každodenním životě. Protože má referenci. Samo to zažilo. A umí poznat, kdy je to ono a kdy ještě ne. Tělo si tedy začne samo hledat cesty z jakékoholi "rozladění" zpět do tohoto chtěného stavu a vytváří si postupně své vlastní mapy k návratu do svého středu.

A pokud terapeut umí navíc vhodně klást otázky a koučovacím přístupem tak vést klienta k hledání vlastních odpovědí, získává tato terapie ještě další rozměr. A úplně jinou efektivitu... z hlediska toho, co si klient odnese do života.

Tohle je jeden z klíčových důvodů, proč hluboká kraniosakrální práce funguje dlouhodobě. Nemění jen symptom. Mění referenční bod... výchozí nastavení celého systému. Tělo přestane brát napětí jako normu a začne si samo říkat o víc.

Změna většinou nebývá dramatická ani okamžitá. Přichází tiše a často si ji můžete všimnout až zpětně... Jednoho dne si uvědomíte, že lépe spíte. Že chronická bolest, na kterou jste si zvykli, je pryč. Že somatické potíže, které neměly jasnou příčinu, se postupně vytrácejí. Že reagujete jinak... klidněji, z jiného místa. Že víte, co potřebujete. Že se vám změnily priority... a přijde vám to přirozené.

Proč jsou nezbytné obě složky?

V praxi už jsem viděla asi všechny varianty toho, jak se tato metoda dá dělat...

Čistě "energetické" přístupy bez hlubšího porozumění tělu... dostanete "ezosložku" (rozuměj tu část týkající se energetické práce), ale chybí tam ta medicínská. Což za mě prostě není dobře, protože kvalitní terapie musí stát na kvalitním teoretickém základě a ne na napojení na "vesmír". Ezo beru...kdo mě znáte osobně, tak to moc dobře víte... ale není ezo jako ezo... ale o tom zase třeba někdy jindy.

Pak na druhé straně jsou terapeuti, kteří mají tuto terapii založenou čistě na technických přístupech. Sice skvěle ovládaji anatomii a fyziologii, ale nemají většinou "zameteno před vlastním prahem" a jejich nervová soustava není vyladěná... dostanete tedy tu zdravotnickou odbornost, ale ta druhá polarita tam prostě není a terapeut pak na vás může přenést při ošetření (zcela nevědomě, protože o tom vlastně vůbec netuší) svoje dysharmonie.

Pokud terapeut nemá obě složky v rovnováze, terapie funguje podobně jako průměrná masáž (kde na vás masér taky přenáší svoje bahýnko, pokud ho má... když už jsme u tohoto tématu).
Může uvolnit, zpomalit, dva dny bude líp a pak se tělo vrátí do svého starého nastavení, protože nikdo nepracoval s hlubokým vzorcem.

To je v pořádku, pokud chcete relaxaci a uvolnění napětí. Ale pokud chcete kraniosakrální terapii jako skutečnou terapeutickou metodu... jako nástroj pro hlubokou změnu... pak musí mít obě složky. Jinak to z ní dělá povrchovou záležitost. A pro mě osobně jsou to pak vyhozené peníze, protože to stejné mi dá odpoledne strávené v lese.

Procesy, které jedou v hloubce, jsou ty, které mají šanci opravdu pomoct. A ty vyžadují terapeuta, který nese obě strany.

Koho tedy hledat a jak ho poznat?

Pokud uvažujete o kraniosakrální terapii jako o terapeutické metodě, hledejte někoho, kdo rozumí tělu odborně... anatomii, neurobiologii, fyziologii... a má traumainformovaný přístup. Zároveň to musí být někdo, kdo dlouhodobě pracuje sám na sobě, má vlastní nervový systém v dobré kondici a dokáže vám v každé situaci vysvětlit, co dělá a proč. Takže žádnou víkendovou "rychlokvašku".

V praxi to poznáte takhle: terapeut dokáže svou práci vysvětlit... nepracuje jen v tichosti a nehalí celý proces ošetření do závoje tajemství. Po terapii necítíte zmatek nebo destabilizaci, ale postupné usazování. Terapie má směr... není to série příjemných sezení bez posunu. A terapeut sám je respektující, pracuje na tom s čím přicházíte, akceptuje všechny vaše potřeby (takže nerazí striktní přístupy ve stylu, ale to musíte takhle... třeba mít zavřené oči nebo nehybně ležet...) a z každého jeho pohybu i slova cítíte jistotu a bezpečí.

A to je pro mě pak TA kraniosakrální terapie... Ne dogma. Ne zázrak. Ne všelék. Ale jemná, hluboká metoda, která může být velmi účinná... pokud je v rukou někoho, kdo ji umí držet celou.

Nakonec je to ale vlastně stejné jako u všech terapií... Metoda a její hluboká znalost je důležitá, ale člověk, který ji drží, je ještě důležitější.

A to je taky odpověď na tu úvodní otázku. Proč na ní někdo nedá dopustit a jiný kroutí hlavou? Záleží na tom, na koho narazili.

🩶🩶🩶

Když jdeš na jakoukoli terapii, hledáš spíš metodu, nebo člověka?

Adresa

Přemyslova 521/84
Kralupy Nad Vltavou
27801

Otevírací doba

Pondělí 09:00 - 17:00
Úterý 09:00 - 17:00
Čtvrtek 09:00 - 17:00

Upozornění

Buďte informováni jako první, zašleme vám e-mail, když Mám to jinak zveřejní novinky a akce. Vaše emailová adresa nebude použita pro žádný jiný účel a kdykoliv se můžete odhlásit.

Sdílet

Kategorie