31/03/2021
Jednoho dne se tu zjevila. Koukala mým směrem. Nevím, jestli mě v tom okně viděla, že na ni fascinovaně zírám. Stála tam dlouho, ani se nehnula. Trochu mi to přišlo jako souboj, který jsme jako děti hrávaly. Kdo dřív uhne pohledem...
Najednou se pohnula a bylo vidět, že kulhá. Hodně kulhá. V tu chvíli mi problesklo hlavou, někdo ji srazil… má zlomenou nohu... měla střet se psem. A začaly mi téct slzy. Ještě se na louce chvíli zdržela zmařenými pokusy chytit myš a odešla...
Musela jsem na ni furt myslet a neměla jsem z toho dobrou náladu. Vrátila se po čtyřech dnech. Nekulhala a byla silnější. Měla jsem strašnou radost. Lítaly jsme s dětma od jednoho okna k druhému a "dohadovaly" se o dalekohled. A takhle to bylo každý den. Přišla ráno, když jsme vstávaly a odcházela odpoledne. Na louku, k domu, kde se nebylo kde schovat. Ač to bylo každý den stejné, tak jsem na ní musela každý den fascinovaně koukat.
No a pak nastal ten smutný den, Přišla. Teda se spíš dobelhala. Nemohla na přední tlapku. Byla vyhublá na kost. Byl to strašný pohled.
Volala jsem myslivci a ptala se ho na názor, nedočkala jsem se ale žádné empatie. Prostě příroda. Tím nechci říct, že to není pravda. Volala jsem do záchranné stanice s tím, že lišce dáme den, dva a pokud se vrátí zase v tomhle hrozném stavu, položíme na louku klopec s návnadou a odchytíme ji. Shodli jsme se na tom, že umístění v záchranné stanici by byl pro lišku velký stres a kdo ví, třeba to rozchodí.
Pak nastal den, který si doteď vyčítám. Šla jsem hned ráno na louku rozmístit vajíčka a maso, aby se najedla… protože bylo jasné, že si už potravu nechytí. Vyšly jsme s dětma ven a ona se najednou zjevila proti nám. Pár metrů od nás a koukala. Zazmatkovala jsem strachem o děti, rychle je popadla a utíkaly jsme. Doběhly jsme za roh, kde na ni nebylo vidět. Došlo mi, že asi utekla taky… přitom by bylo nejlepší vidět, kterým směrem jde, kde má noru. Děti se ale kvůli mé reakci bály a chtěly odvést domů. Odvedla jsem je, vrátila se na louku, ale už tam nebyla..
Nepřišla ani den poté, ani potom... Jídlo na louce zůstalo.
No a pak mi napsala sousedka. Že našla v lesíku za loukou mrtvou lišku, jestli to není ta "moje".
Strašně jsem brečela a měla na sebe vztek, že jsem neudělala víc. Nějak jsem cítila, že ji tam nechci jen tak nechat, i když by se o ni příroda postarala. Ale že ji chci zakopat. Vzala jsem krumpáč, lopatu a se sousedkou a dětma jsme jí šly "vystrojit" pohřeb.
Došly jsme na místo – byla jsem překvapená jaká dálka to byla od naší louky - a hned jsem "moji" lišku poznala. Ležela v díře od vyvráceného stromu. Bylo mi nepříjemné s ní manipulovat. Představila jsem si, že by otevřela oči a kousla mě. Zasmála jsem se se sama sobě. S kamarádkou jsme se domluvily, že ji zahrabeme v té její noře. Krumpáčem jsme kopaly do zmrzlé země. Šlo to lehce. Ale to jsem nechtěla. Chtěla jsem, aby s tím byla velká práce. Aby to nešlo a bylo to vydřené. Nevím, co ten pocit způsobilo. Asi ta moje vina. Zahrabaly jsme ji, nanosily navrch kameny z potoka a zapálily svíčku. Já brečela. A bojovala s tím, abych nebrečela. Vždyť vypadám jako hysterka. Je to příroda. Zrovna teď umírá po celé zeměkouli spousta zvířat. Vždyť je to normální… Nešlo mi přestat. Na konci jsem jí řekla jen „promiň“ a šly jsme.
Bylo zvláštní, že celé dopoledne bylo hezky. V moment "pohřbu" začalo strašně pršet, sněžit. Po obřadu to najednou ustalo. Bylo to znamení. Určitě.
Přišly jsme domů. Něco se změnilo. Najednou mi bylo o hodně líp. Dostavilo se takové zahřátí, přijetí, dořešení, čistý štít.
Přeju jí, ať odpočívá v pokoji.
