Lesy Colloredo-Mansfeld sro

27/08/2026

Ve službách lesa u Colloredo-Mansfeldů

Prokop Josef František Bohutínský

5. července 1782, Dobříš – 10. března 1852, Obecnice

Ne každý významný lesník po sobě zanechá rozsáhlou knihu. Někteří zanechají něco možná ještě živějšího – způsob, jak obnovit les tam, kde se mladým stromům nedařilo, jak správně vychovávat porost a jak zpřístupnit les tak, aby mohl sloužit i dalším generacím.

Přesně takovým člověkem byl Prokop Josef František Bohutínský.

Z lesnické rodiny

Narodil se roku 1782 v Dobříši a pocházel z rodiny, která byla s lesnickou službou úzce spojená. Jeho otec působil jako lesník v Malém Chlumci u Osova. Také v Prokopově vlastní rodině se lesnictví předávalo dál – byl třikrát ženatý, měl deset synů a nejméně čtyři z nich se vydali na lesnickou dráhu.

Bedřich, Gustav, Prokop mladší a Adam Bohutínští působili jako lesmistři, nadlesní nebo správci lesních majetků v českých zemích, Rakousku, Štýrsku i Kraňsku. Další syn Oktavián se později stal ředitelem dobříšského velkostatku a zdejších hutí. Lesnictví tak u Bohutínských nebylo jen povoláním jednoho člověka, ale skutečnou rodinnou tradicí.

Z Dobříše přes Opočno zpět do Brd

Prokop Bohutínský získal na svou dobu velmi dobré odborné vzdělání. Studoval na c. k. polytechnice ve Vídni a praktickou lesnickou průpravu absolvoval na velkostatku Opočno.

Právě tento detail považuji za jeden z nejzajímavějších. Narodil se na Dobříši, odborné zkušenosti získával na Opočnu a později se vrátil do dobříšských lesů. Jeho život tak přirozeně propojuje dvě významná lesnická panství Colloredo-Mansfeldů.

Roku 1810 nastoupil jako lesní úředník na velkostatek Zelená Hora, kde se později stal úřadujícím nadlesním. Přibližně kolem roku 1816 přešel jako nadlesní do Obecnice na dobříšském velkostatku. A právě v Brdech vzniklo to, čím se nejvýrazněji zapsal do historie českého lesnictví.

Když mladé stromky neměly šanci

Hřebenové a vlhké polohy Brd nebyly pro obnovu lesa jednoduchým prostředím. Na otevřených plochách se silně rozrůstal vřes, který mladé stromky z přirozeného náletu i vysazené sazenice potlačoval.
Bohutínský proto mezi lety 1820–1825 začal systematicky používat kopcovou, kopencovou neboli kopečkovou sadbu.
V místě výsadby se odstranil vřes, půda se nakypřila a zemina navršila do malého kopečku. Teprve do jeho vrcholu se zasadila sazenice. Stromek tak získal lepší podmínky a náskok před okolní vegetací. Metoda se nejprve používala na brdských hřebenech a následně také na vlhkých stanovištích.

Význam jeho práce dokládá i skutečnost, že německý lesník Johann Ernst Manteuffel roku 1867 uznal Bohutínského prvenství před podobnými postupy později používanými v Německu.

Les nestačilo jen založit

Bohutínský si dobře uvědomoval, že práce lesníka nekončí vysazením stromku.
V obecnických smrkových porostech zaváděl také promyšlené probírky. Nejprve se odstraňovaly slabší a přirozeně potlačené stromy, přibližně po pěti letech následoval silnější zásah. Probírky však měly být prováděny tak, aby zůstal zachován zápoj porostu.
Jeho postupy jsou proto připomínány mezi prvními úspěšně uplatňovanými probírkami v Čechách.
Zároveň chápal velmi praktickou věc: kvalitní dříví nemá dostatečnou hospodářskou hodnotu, pokud jej není možné z lesa rozumně dopravit. Prosazoval proto výstavbu lesních cest a silnic, které měly do té doby obtížně přístupné brdské porosty otevřít dopravě a novým odběratelům dřeva.

Roku 1826 se společně s lesmistrem Antonínem Vorreithem podílel také na zaměření a hospodářském zařízení lesů velkostatku Rožmitál pod Třemšínem. Nezabýval se tedy pouze pěstováním lesa, ale také jeho měřením, uspořádáním a dlouhodobým hospodářským plánováním.

Lesník, který se zajímal i o další vědy
Prokop Bohutínský nebyl úzce zaměřeným praktikem. Vedle lesnictví se zabýval také matematikou, chemií a metalurgií. Prameny jej pravděpodobně spojují i s funkcí knížecího šichtmistra.
V tehdejší době spolu lesnictví a hutnictví velmi úzce souvisely. Hutní provozy potřebovaly velké množství dřeva a dřevěného uhlí, a lesní hospodář proto musel rozumět nejen porostům, ale také tomu, pro jaké účely se dřevo pěstuje a jak se bude využívat.

Co po sobě zanechal napsáno

Na rozdíl od Viléma Věnceslava Havelky po sobě Bohutínský nezanechal rozsáhlé několikasvazkové dílo. Psal především o tom, co sám řešil přímo v lese.

V roce 1816 předložil Vlastenecko-hospodářské společnosti pojednání o vysazování lesních stromků v přímých řadách.

Roku 1817 mu vyšel příspěvek, ve kterém posuzoval možnost vysévat smrkové a borové semeno na čerstvých holinách společně s obilím. V roce 1819 publikoval práci věnovanou využití temných neboli semenných sečí ve vysokých lesích Čech.

Jeho texty nebyly odtrženou teorií. Zabývaly se přesně tím, co ho zaměstnávalo v praxi – obnovou lesa, síjí, zakládáním porostů a hledáním vhodnějších způsobů hospodaření.

Od roku 1848 byl členem České lesnické jednoty a působil také jako krajský examinátor budoucích lesníků. Své zkušenosti tak předával nejen vlastním synům a spolupracovníkům, ale i dalším lidem, kteří vstupovali do lesnické služby.

Co nám zanechal?

Prokop Josef František Bohutínský zemřel 10. března 1852 v Obecnici, tedy v krajině, se kterou byla spojena nejvýznamnější část jeho práce.

Jeho odkaz neleží pouze ve starých odborných spisech.

Zůstal především v samotném přístupu k lesu:

Obnova musí odpovídat konkrétnímu stanovišti. Mladý porost potřebuje správnou výchovu. Les musí být nejen založen a chráněn, ale také dlouhodobě promyšleně spravován a zpřístupněn.

Příště

V dalším díle se podíváme na Josefa Bohutínského (1850–1930), který začínal jako lesní inženýr a taxátor na Dobříši a později se stal vrchním lesmistrem a ředitelem opočenského velkostatku.

Tentokrát se tak cesta lesnických zkušeností obrátila:

z Dobříše zpět na Opočno.

25/08/2026

Ve službách lesa u Colloredo-Mansfeldů

Vilém Věnceslav Havelka

14. ledna 1780, Hlušice u Nového Bydžova – 29. srpna 1847, Opočno

„Není tedy umění lesní tak snadné, jak by si mnozí mysleli, kteří nevědí, co k němu náleží…“
Vilém Věnceslav Havelka

Když hledáme osobnosti, které stály u počátků odborného lesnictví na panstvích Colloredo-Mansfeldů, jedno jméno bychom neměli přehlédnout.

Vilém Věnceslav Havelka nebyl jen lesmistrem opočenského panství. Patřil k lidem, kteří pomáhali dát českému lesnictví odborný základ i vlastní jazyk.

Narodil se roku 1780 v Hlušicích u Nového Bydžova. Jeho otec působil ve službách hrabat Colloredo-Wallsee, takže prostředí velkostatku znal od mládí. Havelka pravděpodobně studoval na pražské polytechnice, poté získával praktické zkušenosti v Hořicích a od roku 1802 působil jako nadlesní na velkostatku Smidary hraběte Jana Colloreda.

Zásadní období jeho života začalo roku 1809, kdy se stal lesmistrem opočenského velkostatku knížete Rudolfa Colloredo-Mansfelda. V této funkci působil téměř třicet let, až do roku 1838. Ve stejném roce se oženil s Klárou Nussbauerovou, dcerou ředitele panství. Opočno se stalo jeho domovem a zde také roku 1847 zemřel.

Havelka ale nebyl jen správcem lesů.

Působil také jako c. k. lesní examinátor pro Hradecký kraj a posuzoval odbornou způsobilost dalších kandidátů lesnictví. Už tím ovlivňoval nejen svůj revír, ale také generaci lidí, která měla lesy spravovat po něm.

Umění lesní

Jeho největší odkaz však vznikl u psacího stolu.

Na počátku 19. století byla většina odborné lesnické literatury psána německy a češtině chyběla řada ustálených odborných výrazů. Havelka se proto spojil s vlasteneckým knězem a překladatelem Josefem Liboslavem Zieglerem.

Základem jejich práce byla učebnice významného německého lesníka Georga Ludwiga Hartiga. Ziegler ji překládal, ale Havelka text odborně upravoval, doplňoval podle vlastní zkušenosti a přizpůsoboval českým podmínkám. Společně hledali a vytvářeli také české lesnické a myslivecké názvosloví.

Výsledkem bylo trojsvazkové Umění lesní, vydávané v letech 1819–1823.

Na přibližně 640 stranách se zabývalo tím, co měl tehdejší lesník znát: stanovištěm a dřevinami, přirozenou i umělou obnovou lesa, pěstováním porostů, ochranou před škůdci, taxací, těžbou, dopravou dříví i organizací lesního hospodářství. Součástí byl dokonce kalendář lesních prací podle jednotlivých měsíců.

Byla to v podstatě ucelená příručka pro člověka, který měl les poznat, založit, obnovovat, chránit a dlouhodobě spravovat.

A hlavně byla napsána česky.

Havelka se zabýval také myslivostí a publikoval zprávy v tehdejších německy psaných lesnických a loveckých časopisech. Jeho práce tak přesahovala hranice opočenského velkostatku a byla součástí širší odborné diskuse své doby.

Umění lesní navíc žilo dál i po jeho smrti. Roku 1849 vyšlo nové zpracování doplněné lesmistrem Johannem Georgem Nussbaumerem. To je možná nejjednodušší důkaz toho, jakou hodnotu Havelkova práce měla – kniha svého autora přežila a dál sloužila lesníkům.

Havelkův odkaz proto není jen v jedné staré knize.

Je v myšlence, že lesník musí spojovat praktickou zkušenost, vzdělání a odpovědnost za les, který převezmou další generace.

A také v tom, že právě z prostředí colloredo-mansfeldského Opočna pomáhal vznikat český odborný jazyk lesnictví.

Vilém Věnceslav Havelka tak po sobě nezanechal jen popis toho, jak o les pečovat. Pomohl vytvořit způsob, jak o něm odborně přemýšlet a mluvit.

Příště: Prokop Bohutínský

V příštím díle se přesuneme od Opočna zpět k Dobříši a Brdům.

Představíme si Prokopa Josefa Františka Bohutínského (1782–1852) – lesníka, který získával odbornou praxi právě na opočenském velkostatku a své zkušenosti později uplatnil na dobříšském panství.

Právě on se proslavil kopencovou neboli kopečkovou sadbou, promyšlenými probírkami smrkových porostů a budováním lesních cest. Jeho život zároveň krásně ukazuje, jak mezi Opočnem a Dobříší putovali nejen lesníci, ale i zkušenosti a nové způsoby hospodaření.

A právě tím se začne ještě výrazněji skládat příběh toho, jak byly lesnické tradice obou colloredo-mannsfeldských panství propojené.

24/08/2026

Jste připraveni na říji? My ano.

Když se v lese ozve troubení jelenů a vy potřebujete být neviditelní, neslyšitelní a v suchu, nestačí obyčejná bunda.
Potřebujete 100% ovčí vlnu. Přesně tu, ze které se vyrábí pravý loden.

Proč právě 100% ovčí vlna?

Ticho
Vlna nelomí, netřeští a nešustí. V hustém porostu se pohybujete téměř neslyšně. Žádný plastový šustot, žádné zbytečné zvuky, které zvěř okamžitě zachytí.

Vodoodpudivost
Přírodní lanolin a walkovaný povrch odpuzují vodu. Déšť stéká, vlhkost neproniká dovnitř. I v mokrém stavu vás vlna dál hřeje – na rozdíl od většiny syntetických materiálů.

Odolnost
Hustá, pevná a téměř nezničitelná. Loden z čisté ovčí vlny snese ostré větve, bláto, déšť i mráz. Kabát nebo bunda z něj slouží desítky let, ne jednu sezónu.

Česká tradice ovčí vlny
V českých zemích má zpracování ovčí vlny hluboké kořeny. Loden a hubertus se staly synonymem lesnických a mysliveckých uniforem. Generace lesníků a myslivců spoléhaly právě na vlastnosti čisté ovčí vlny – a tato tradice pokračuje dodnes.

Udržitelnost
100% přírodní, obnovitelná a bez mikroplastů. Ovčí vlna se nerozpadá na škodlivé částice a na konci života se vrátí do přírody. Žádná chemie, žádný kompromis.

Hubertusloden od Colloredo-Mansfeld
Právě tyto vlastnosti najdete v produktech Hubertusloden.com, které pod vedením rodiny Colloredo-Mansfeld spojují českou tradici zpracování ovčí vlny s moderní kvalitou. Ruční práce, 100% ovčí vlna a důraz na funkčnost pro lov, les i každodenní nošení.

Jste připraveni na říji?
My ano – s hubertusloden z čisté ovčí vlny.

. . . .
Vyberte si pravý loden.

23/08/2026

Ve službě lesa u Colloredo-Mansfeldů

Kde se začala psát historie zdejšího lesnictví?

Když se mluví o historii Colloredo-Mansfeldů, většinou se připomínají majitelé panství, zámky, rozsáhlé lesy nebo myslivost. Jenže za fungováním tak velkých majetků vždy stáli především lidé.

Zeměměřiči, lesmistři, nadlesní, polesní, hajní a celé generace lesního personálu, které měly les skutečně na starosti.

A někteří z nich nebyli významní jen pro Dobříš nebo Opočno. Svou prací se zařadili mezi osobnosti českého praktického lesnictví a jejich zkušenosti se později přenášely i daleko za hranice jednoho panství.

Právě jejich stopu by jsme chtěli postupně připomenout.

Od těžby k hospodaření
Historie systematického lesního hospodaření na Dobříši a Opočně se začíná výrazněji psát v době, kdy se v celé habsburské monarchii měnil pohled na les. Dřevo bylo jednou ze základních surovin své doby. Potřebovaly ho domácnosti, stavebnictví, doly, hutě, sklárny i další provozy. Spotřeba rostla a současně se ukazovalo, že les nelze donekonečna využívat jen jako zásobárnu dříví.

Jedním z důležitých mezníků se proto stal rok 1754, kdy Marie Terezie vydala pro České království císařsko-královský lesní patent. Jeho smyslem bylo mimo jiné omezit pustošení lesů, upravit způsob těžby a především prosadit myšlenku, že po vytěžení musí následovat také obnova lesa.

Z dnešního pohledu to zní samozřejmě. Tehdy to samozřejmé nebylo.

Byl to jeden z kroků, který postupně změnil les z místa, odkud se především bralo dřevo, v hospodářství, o kterém bylo nutné přemýšlet v horizontu desítek a vlastně i stovek let.

A právě do této doby zapadá také příběh Dobříše a Opočna.

Dva majetky, které se později spojily

Dobříšské panství získal roku 1630 Bruno z Mansfeldu. Opočenské panství bylo po třicetileté válce roku 1635 uděleno Rudolfovi a Jeronýmovi z Colloredo-Wallsee.

Oba rodové příběhy se propojily roku 1771, kdy se Marie Isabella z Mansfeldu provdala za Františka Gundakara Colloreda.
Rok 1771 byl rokem sňatku. K vlastnímu spojení jména a znaku obou rodů došlo až po vymření mansfeldské mužské linie a císařským rozhodnutím bylo spojení Colloredo-Mannsfeld potvrzeno roku 1789.

A právě na přelomu těchto desetiletí už můžeme v lesích sledovat něco velmi konkrétního – začátek skutečně systematického hospodaření.

Dobříš – rok 1781

Marie Terezie zemřela roku 1780 a vládu převzal Josef II.

A jen o rok později, v roce 1781, došlo na dobříšském panství k události, která je z pohledu historie lesnictví mimořádně zajímavá.

Lesy byly poprvé systematicky zařízeny.

Podle odborné dokumentace dnešního Národního lesnického institutu šlo přibližně o 16 573 hektarů lesa a zařízení provedl zeměměřič Brettschneider pomocí tzv. lánové soustavy.

A právě tady je krásně vidět, jak se tehdejší lesnictví začínalo měnit.

Brettschneider nebyl hajný ani lesmistr v dnešním slova smyslu. Byl zeměměřič.
Jenže právě člověk jeho profese musel přijít mezi prvními.

Nejdříve bylo potřeba les poznat, změřit a rozdělit. Teprve potom se dal skutečně dlouhodobě řídit.

Dnes bereme jako samozřejmost, že známe výměru lesa, jeho hranice, oddělení, porosty a máme k dispozici lesnické mapy.

Na konci 18. století to samozřejmost nebyla.

Rozsáhlé lesní komplexy bylo nutné projít, zaměřit, zakreslit a rozdělit tak, aby se těžba nepohybovala lesem nahodile, ale měla určitý prostorový a časový řád.

Lánová soustava patřila mezi rané metody hospodářské úpravy lesa. Jejím principem bylo rozdělit les do částí tak, aby těžba postupovala podle stanoveného sledu a bylo možné uvažovat o budoucí produkci lesa v delším časovém horizontu.

Právě rok 1781 tak můžeme považovat za jeden z prvních skutečně pevných bodů historie systematického lesního hospodaření na Dobříši.

Opočno – konec 18. století

Velmi podobný vývoj následoval také na Opočně.

Odborné prameny Národního lesnického institutu uvádějí hospodářskou úpravu lesů velkostatku Opočno z let 1797–1800 mezi nejstaršími doloženými úpravami lesů v oblasti Orlických hor. Dochovány jsou také informace o revírních mapách opočenských lesů, které v letech 1796–1799 kreslil Jan Bohutínský.

Les byl postupně rozdělován sítí průseků na oddělení a plánované paseky. U jednotlivých částí bylo možné určit, kdy mají přijít na řadu.

To byl na tehdejší dobu obrovský posun.

Les už nebyl jen místem lovu a zdrojem dřeva.

Začal být měřen, mapován, obnovován a spravován podle určitého plánu.

A postupně se začalo stále více řešit nejen kolik dřeva lze z lesa získat, ale také jak má vypadat další porost, odkud získat osivo nebo jak zajistit jeho obnovu.

Mimochodem právě u Opočna jsou doloženy zprávy o sběru smrkových šišek, luštění a síji už z let 1774–1783. Kolem roku 1800 zde dokonce existovalo nařízení, aby se pro horské lesy nepoužívalo osivo z nízkých poloh a pokud možno se využívalo místní osivo. To je věc, kterou bychom dnes nazvali otázkou vhodného původu reprodukčního materiálu.

A právě takové detaily ukazují, že zdejší lesnictví nebylo jen administrativou nad majetkem.
Byla to skutečná lesnická práce.

Na majetcích Colloredo-Mansfeldů se potom během dalších desetiletí vystřídala řada lidí, jejichž význam dalece přesáhl hranice jednoho polesí.

Vilém Věnceslav Havelka (1780–1847)

Od roku 1809 působil jako lesmistr opočenského panství. Patřil mezi české lesnické buditele a výrazně se zasloužil o vznik českého odborného lesnického názvosloví.

Spolupracoval s Josefem Liboslavem Zieglerem na českém zpracování Hartigova díla, které vyšlo pod názvem Umění lesní. Nešlo přitom jen o překlad. Havelka text přizpůsoboval domácím podmínkám a hledal české výrazy pro odborné pojmy, pro které tehdy čeština často žádné ustálené názvy neměla.

Prokop Josef Bohutínský (1782–1852)

Jeho profesní cesta krásně propojuje Opočno s Dobříšskem.

Po studiích praktikoval na velkostatku Opočno a později působil jako nadlesní v Obecnici na dobříšském velkostatku.

V Brdech proslul zejména zaváděním tzv. kopečkové neboli kopencové sadby na obtížně zalesnitelných stanovištích a patřil také mezi průkopníky cílených probírek smrkových porostů.

Ferdinand Julius Fiscali (1827–1907)

V letech 1858–1866 působil na colloredo-mansfeldském velkostatku Dobříš, kde dosáhl hodnosti lesmistra.

Poté se stal ředitelem lesnické školy v Bělé pod Bezdězem a výrazně ovlivnil několik generací lesníků. Pod jeho vedením získala škola velmi dobrou odbornou pověst.

Josef Bohutínský (1850–1930)

Narodil se přímo v Dobříši.

Po absolvování lesnické školy nastoupil jako lesní inženýr a taxátor na dobříšský velkostatek, pro který zpracovával také triangulaci. Později přešel do Opočna, kde se stal vrchním lesmistrem a ředitelem velkostatku.

Jeho životopis tak znovu přímo propojuje oba hlavní colloredo-mannsfeldské lesní majetky.

Hugo Konias (1891–1954)

A ve 20. století na tuto dlouhou tradici navázal Hugo Konias.

Do služeb Colloredo-Mansfeldů nastoupil nejprve na Zbirohu a od roku 1924 vedl velkostatek Opočno.

Právě v opočenských lesích rozvinul postupy zaměřené na přeměny stejnorodých smrkových a borových porostů na porosty smíšené, podporoval přirozenou obnovu, maloplošné hospodaření a intenzivní péči o jednotlivé stromy.

Jeho práce získala takový odborný význam, že se opočenské lesy staly místem lesnických kurzů a odborných exkurzí pro lesníky z Československa i ze zahraničí.

Jedna historie, mnoho generací

Když se na všechny tyto osobnosti podíváme vedle sebe, začíná být dobře vidět určitá kontinuita.

Od prvních zeměměřičů, kteří museli les vůbec zaměřit a zakreslit, přes lesmistry hledající lepší způsoby obnovy a výchovy porostů až po Huga Koniase a moderní pěstební postupy 20. století.

Každá generace pracovala s jinými znalostmi a jinými možnostmi.

Ale základ zůstával vlastně stejný.

Les se nedá spravovat jen pro dnešek.

Rozhodnutí, které v něm člověk udělá, často naplno uvidí až generace, která přijde po něm.

A možná právě to je jeden z nejsilnějších odkazů starých lesníků na Dobříši a Opočně.

Protože historii lesa netvoří jen stromy, mapy a letopočty.

Tvoří ji především lidé, kteří za něj po generace nesli odpovědnost.

Příště:

Vilém Věnceslav Havelka (1780–1847) – opočenský lesmistr, který pomáhal dát českému lesnictví vlastní jazyk.

22/08/2026

Byl jsem hajným u Colloredo-Mansfeldů

Sloužil jsem jako hajný na colloredo-mansfeldském panství v době, kdy se o lese rozhodovalo hlavně přímo v lese. Můj revír měl několik set hektarů a musel jsem ho znát tak, abych se v něm vyznal i za tmy.

Ráno jsem šel nejdřív na pochůzku. Po větru jsem kontroloval vývraty a zlomy, ve smrčinách zdravotní stav porostu, na jaře nové kultury a škody zvěří. Nebyly telefony ani terénní auta. Hodně se chodilo pěšky, někdy na koni nebo později na kole.

Když se těžilo, nestačilo říct dřevorubcům, aby pokáceli kus lesa. Stromy se vyznačovaly, dřevo se měřilo, třídilo a zapisovalo. Jinou hodnotu měl kvalitní kmen, jinou stavební dříví a jinou palivo. Za každý kubík jsem před správou odpovídal.

Jenže pokácet strom byla ta jednodušší část práce.

Pak bylo nutné založit nový porost. Sázet, doplňovat, vyžínat buře, chránit sazenice před zvěří a později dělat prořezávky a probírky. Lesník tak často pracoval na lese, jehož dospělosti se sám nikdy nedožil.

K mé službě patřila i myslivost. Musel jsem znát stavy zvěře, její ochozy, říjiště i místa, kde působila škody. Kontroloval jsem krmelce a lovecká zařízení a při honech připravoval revír. Dobrý hajný musel umět držet rovnováhu mezi zvěří a lesem.

Měl jsem na starosti také lidi. Dřevorubce, kočí i dělníky v kulturách. Věděl jsem, komu mohu svěřit těžký strom a kdo se lépe hodí na práci v mladém porostu. Většinu těch rodin jsme znali po generace.

Hlídal jsem hranice revíru, krádeže dříví a pytláctví. Proto jsem bydlel přímo u lesa.

Hájovna nebyla chalupa na odpočinek. Byla to služebna i domov. Když v noci někdo zahlédl oheň, slyšel výstřel nebo zjistil škodu, zaklepal právě na dveře hajného.

A večer se sedělo nad knihami. Zapisovala se těžba, práce lidí, stav kultur, škody i zvěř. Co jsem přes den viděl v lese, muselo být večer v evidenci.

Nosili jsme služební uniformu – šedozelené sukno, zelené výložky a kovové knoflíky. Uniforma, kterou dnes vidíte na mé fotografii, pochází právě z prostředí Colloredo-Mansfeldů po roce 1918.

Pro nás nebyla na parádu.

Znamenala, že v revíru zastupujeme majitele a neseme za něj odpovědnost.

Za les. Za dřevo. Za zvěř. Za lidi.

A hlavně za to, aby po nás zůstal les i pro ty, kteří přijdou za mnoho desítek let.

Možná právě proto je lesnictví zvláštní řemeslo.

Člověk odejde. Les pokračuje dál.

21/08/2026

Když se z našich lesů díváme směrem ke Křivoklátsku, člověk si uvědomí, jak přirozeně spolu tyto krajiny souvisejí. Na mapě je dělí obce, hranice majetků a jednotlivá polesí, v terénu ale les pokračuje přes hřebeny a údolí téměř bez přerušení.

Po staletí byl zdejší les především pracovním prostorem. Živili se jím hajní, lesní dělníci, uhlíři, povozníci i lidé z okolních vesnic. Dřevo se těžilo pro stavby, topení, hutě i řemesla, v lesích se páslo, sbíralo stelivo a hospodařilo se způsobem, který bychom dnes často považovali za velmi intenzivní. Teprve postupně se lesní hospodářství měnilo v systematickou péči o porosty, jejich obnovu, věkovou a druhovou skladbu a dlouhodobou produkční schopnost lesa.

Dobříšsko, Brdy i Křivoklátsko přitom vždy patřily k výrazně lesnatým oblastem středních Čech. Každá má trochu jiný charakter, půdní podmínky i historii hospodaření, ale společné mají jedno – les zde nikdy nebyl jen kulisou krajiny. Byl zdrojem práce, dřeva a zvěře a zároveň určoval způsob života celých generací lidí.

Dnešní lesník už řeší jiné problémy než jeho předchůdci. Sleduje zdravotní stav porostů, vodní režim, obnovu lesa, škody zvěří, zastoupení jednotlivých dřevin i schopnost porostů obstát v měnícím se klimatu. Přesto zůstává základ stejný: předat les další generaci v lepším, nebo alespoň stejně dobrém stavu, než jsme jej převzali.

A právě při pohledu z našich lesů až ke vzdálenému Křivoklátsku je dobře vidět, že lesní hospodářství se nedá vnímat jen podle hranic jedné parcely nebo jednoho majetku. Les je součástí mnohem větší krajiny – a také dlouhého příběhu lidí, kteří v ní žili, pracovali a starali se o ni před námi.

20/08/2026

🦌 Už to troubí?

V našem loveckém světě bude v příštích týdnech stále častěji znít jedna otázka: „Už to troubí?“

Jak říká staré myslivecké pořekadlo:
„Na svatého Jiljí jdou jeleni k říji.“

Jelení říje patří k nejpůsobivějším okamžikům roku v našich lesích. Není ale spuštěna jen ochlazením nebo změnou počasí, jak se někdy říká. Hlavním spouštěčem je zkracující se délka dne – takzvaná fotoperioda.

S postupujícím létem a příchodem podzimu se vlivem sklonu zemské osy zkracují dny a prodlužují noci. Organismus jelení zvěře tuto změnu velmi citlivě vnímá prostřednictvím světla. Delší období tmy ovlivňuje tvorbu **melatoninu**, který následně působí na hormonální systém řídící rozmnožování. U jelenů se zvyšuje hladina testosteronu, mění se jejich chování a postupně nastupuje říjová aktivita. U laní se ve stejném období spouští pohlavní cyklus a připravenost k páření.

Počasí tedy říji samo nespustí, ale výrazně ovlivňuje její průběh a to, jak ji v lese vnímáme. Chladné, klidné noci a ranní mlhy podporují aktivitu zvěře a troubení se nese lesem mnohem dál. Při teplém počasí mohou být jeleni přes den méně aktivní a jejich nejvýraznější projevy se přesouvají do noci a časného rána.

S příchodem říje se les mění. Jeleni intenzivně vyhledávají laně, mezi samci roste napětí a podzimním tichem se začíná nést jejich charakteristické hluboké troubení, který je výzva soupeřům, informace o přítomnosti jelena i projev jeho síly a kondice.

A právě nyní je dobré připomenout jednu věc i návštěvníkům našich soukromých lesů.
Podvečer, noc a časné ráno patří v době jelení říje především jim – králům našich lesů.

Nevstupujme za zvěří do porostů, nesnažme se dostat k troubícím jelenům co nejblíže a omezme v těchto hodinách také běhání a turistiku v klidových částech lesa. Na kole se, prosíme, držte vyznačených cyklotras a cest určených k jízdě a neprojíždějte za soumraku a za tmy místy, kde cyklotrasa není vyznačena. Omezte hluk a psy mějte pod kontrolou.

Říje je pro zvěř jedno z nejdůležitějších a zároveň nejnáročnějších období roku.

Děkujeme, že jste ohleduplní.🌲🦌

15/08/2026

Aktuální news z lesa

14/08/2026