09/02/2026
Byla jsem optána “na co je telefon?” - když nekomunikuji.
Odpověď pro mě není tak jednoduchá.
Celkově stále nechápu jak lidé fungují a komunikují s několika lidmi přes zprávy a přitom jsou v přítomném okamžiku. Vždyť se to navzájem vylučuje!
Jsem v tomhle špatná již léta létoucí. Asi to ke mně už patří. Rozhodně to není nic osobního.
Instagram, Messenger, SMS, telefonáty, WhatsUp a tak dále. Hlava se mi točí jen na tohle pomyslím. Svírá se mi žaludek.
Z čeho se mi ale žaludek nesvírá je žít teď a tady. Sama. Ve své bublince. Tak jak jsme byli stvořeni. Původně stvořeni. Dřív než zasáhla lidská ruka a vzala nám i to.
Pokud jsem s tebou - jsem s Tebou. Pokud jsem sama - jsem Sama. S velkým S, stejně tak s velkým T. Vážím si obojí stejným kusem. Respekt k Sobě i Tobě v tomto pořadí. A přesto stejným kusem. Jako bych měla koňské klapky na svých očích, svém těle, své duši.
Stejně tak nechápu výraz “já se tak nudím”. Tento stav neznám. Nudit se neumím. I kdybych měla být sama v tichu, s radostí budu. V mé mysli je celý vesmír. Vždy je kam jít, co cítit, z čeho se poučit.
Dnešní online svět jakoby sleduji pouze z povzdálí, i přesto, že jsem součástí, jako bych součástí nebyla. Z mého úhlu se to třpytí jako brána do pekla. A z mého názoru se brána do pekla opravdu třpytí.
Vše nové se nám představuje jako inovace k lepšímu. Člověk by tomu i věřil. Ale nikdy to není po dlouhé době, kdy se pak zjistí, že tato novinka ničí psychické zdraví mladých. Že tato novinka způsobuje rakovinu a jiné nehezké stránky jedné a té stejné mince.
Jakmile člověk prohlédne za oponu, vidí jen cizí shon za pěnězi stůj co stůj. S výmluvnými slůvky to jde snadno. S realitou už tolik ne. Ale co, když mi to přitáhne peníze na účet. Na cizí úkor samozřejmě.
A to mě přivádí zpět k úvodnímu tématu. Na co je telefon?
Když telefon vznikl, bylo to skutečné urychlení v životě člověka. Stále to ale nebylo svazující. Člověk žil svůj život bez obav, že by jej někdo natáčel a sdílel. Bylo to zkrátka něco speciálního. Jako třešnička na dortu.
Teď je telefon střed našeho vesmíru, každý koho znám to bere jako samozřejmost. Zprávy, SMS, telefonáty, a sleduj ještě 10 chatů na messu nebo 15 odpovědí na instagramu, novinky a zprávy. Vše nonstop a bez přestání. Tohle není život. Tohle mi v ničem nepomáhá. Třešnička dravě sežrala vše dobré co v životě bylo.
A AI, ach ta AI. Jak já bych to zničila. Ach ta AI.
Skvělá novinka. Svělá a jiskřící brána do pekla. Vidíte ho? Jak se ďábel směje, jak se mu to opět krásně povedlo. A stačilo mu pouze jemně fouknout jedním směrem bez práce. Směje se tak nahlas, že to zní jako sladká balada. Už jsme na ni přece zvyklí.
Um? Není třeba. Příroda? Není třeba, vždyť já se můžu vyfotit a udělat ze sebe princeznu!
Vždyť JÁ MŮŽU. JÁ. MŮŽU. JÁ. JÁ. JÁ NA TOM MŮŽU VYDĚLAT!
Ale to, že můžu ještě neznamená, že bych měla.
To stejné vidím v otázce “k čemu je telefon?” když neodpovídám. Vidím jiskřící bránu ve formě malého displaye s nekonečnými schopnostmi.
Jednoduchost bytí. Ach tak mi chybí. Sentimentalita mnou kroutí. Sentimentalita doby, kterou jsem v tomhle těle nezažila. Ach kéž bych mohla! Možná bych pak pochopila vnitřní vesmír osoby, která se mě zeptala.
Doufám, že odpověď neodpověď zodpoví alespoň náčrt obrázku mé odpovědi. Ach jak miluju slovíčkaření.
S láskou, i přes existenciálně zlomené srdce, dítěte nového milénia, které tak touží nebýt součástí dnešního on-line šílenství. ♥️
